Trpím poruchou řeči

Skutečný příběh pacientky s afázií

 

O cévní mozkové příhodě, o jejích projevech a následcích na lidskou řeč, jsem psala již v mém předchozím článku „Jako velká voda…“  http://www.reciste.cz/?p=190

Jaké ale je si tím vším projít a potýkat se s následky mozkové mrtvice každý den, si nyní můžete přečíst v jedinečné zpovědi mé pacientky, která byla tak laskavá a souhlasila s jejím zveřejněním. Příběh vám předkládám ve zcela původní a neupravené verzi.  Je sice na první pohled dlouhý, ale čtení vám zabere zhruba jen 15 minut a přitom vás neuvěřitelně obohatí!

 

Život se mi změnil během jedné noci

 

„Jmenuji se Ivana a je mi 48 let. Dnes je to 10 měsíců od chvíle, kdy se mi změnil život během jedné noci. Ale začnu vyprávět pěkně od začátku. Po základní škole jsem vystudovala Střední průmyslovou školu strojní  v Kolíně. Po maturitě jsem nastoupila v konstrukci jako kreslička v jedné kolínské firmě. V červnu roku 1989 jsem se vdala. Po listopadu začal manžel podnikat a i já jsem začala pracovat v rodinné firmě. V roce 1991 a 1994 se mi narodili kluci Honzík a Martin. Já s nimi byla na mateřské dovolené. Kluci byli báječní a já jsem si to s nimi užívala. Později, když i ten mladší nastoupil do školy,  jsem dál  pracovala v rodinné firmě. Pracovala jsem jako obsluha minilabu a později,  když nastoupila éra digitálních fotek, také jako grafik u počítače. Tato práce mě baví a jsem u ní neuvěřitelných 26 let.“

 

Vysoký krevní tlak

 

„Asi před 8 lety mi lékařka na pravidelné kontrole naměřila vysoký krevní tlak. Dostala jsem léky a chodila každé tři měsíce na kontrolu. Tlak se mi srovnal a já neměla žádné problémy. Vloni, poslední den prázdnin, jsme s manželem v restauraci, kterou vlastníme ještě s jedním manželským párem, pořádali zábavný mafiánský večer. Všichni jsme se dobře bavili. Já jsem šla domů po půlnoci, ostatní ještě zůstávali. Šla jsem hned spát. Probudila jsem se až kolem sedmé hodiny ráno s podivným pocitem v ruce. Zprvu  jsem si myslela, že jsem si ji přeležela. Ale když jsem si sedla, ruka mi jen volně visela a nemohla jsem s ní pohnout. V tu chvíli jsem netušila o co jde. Napadlo mě, že mrknu na internet co by to mohlo být. Ale když jsem chtěla něco vyťukat na klávesnici, psala jsem jen nesmyslná slova. Zkusila jsem to znova a zase to samé. Dostala jsem strach a šla jsem vzbudit manžela. To co se stalo, když jsem sním začala mluvit, bylo pro mě asi nejhorší. Přesně jsem věděla co mu chci říct, ale z pusy mi vycházela jen nesmyslná slova. V tu chvíli mi také začala selhávat noha a musela sem si sednout. Manžel na nic nečekal, pomohl mi do auta a jeli jsme do nemocnice, kterou máme na štěstí za rohem. Lékařka na pohotovosti mi naměřila vysoký tlak, nemohla jsem mluvit, hýbat s rukou, ani nohou. Hned mě nechala odvézt na neurologii. Stále mi nedocházelo, co se mnou děje. Paní doktorka na neurologii po vyšetření vyřkla něco, v co jsem nemohla ani uvěřit.“

 

Cesta k normálnímu životu

 

„Mrtvice, neboli cévní mozková příhoda. Řekla, že si mě tam nechají asi 10 dnů. V první chvíli se mi to nezdálo tak moc a řekla si, to zvládnu. Koneckonců nic jiného ani nezbývalo. To jsem si stále vůbec neuvědomovala jak dlouhá je přede mnou cesta k normálnímu životu. A to, že se vše nemusí do takzvaného normálu vrátit vůbec, vím až teď, ale tehdy mě to vůbec nenapadlo. A možná to bylo dobře.“

 

Stres, úleva a strach

 

„Pocity, které jsem v tu chvíli měla, byly zvláštní. Někdo by řekl, v nemocnici skoro podivné. První myšlenka, která mi proletěla hlavou, byla totiž příjemná. Zítra nemusím do práce, nemám žádné starosti, nemám povinnosti, konečně si trochu odpočinu. Poslední dobou toho na mě bylo moc. Myslela jsem si, že to zvládám, asi to tak nebylo. Ale možná za to může vysoký tlak, se kterým se léčím, možná to tak prostě mělo být. Zkrátka jsem měla najednou čas zastavit se a popřemýšlet, zda jsem něco neudělala špatně. To už mi ale nikdo nepoví a já se musím soustředit na to,  jak z toho ven. Vzápětí přišel pocit strachu. Co bude dál? Bude ještě vůbec něco? Vždyť nemůžu chodit, neovládám ruku, nemůžu mluvit.“

 

Rehabilitace, ergoterapie a logopedie

 

„Hned druhý den po převozu na JIP za mnou přišla rehabilitační sestra. Cvičila mi s rukou i z nohou. Samotné mě to vůbec nešlo, ale strašně jsem se snažila. Přece to nevzdám, říkala jsem si. Když sestřička chce, abych to zkusila sama, určitě je šance na zlepšení. Hned po ní přišla ergoterapeutka (do této chvíle jsem ani nevěděla, že takové povolání existuje). Ta se soustředila na mou ruku. Prováděla mi masáž, cvičila s ní. Povídala si se mnou. Pak přišla na řadu logopedka. Dávala mi různé otázky a já v tu chvíli nedala dohromady ani vlastní jméno. A když se mě zeptala na jména mých dětí, rovněž jsem to nevyslovila. To mi bylo opravdu velmi těžko. Všem jsem jim věřila a moc jsem se snažila zkoušet stále dokola, to co mě každý den naučili. Všichni se ke mně chovali velmi mile a já je nechtěla zklamat. Stejně tak jsem se snažila hlavně kvůli rodině. Oporu, kterou jsem v ní měla, byla obrovská.  A já se každý den těšila, až budu moct ukázat, co nového jsem se naučila.“

„Moje dny ubíhaly stejně, jako když jsem byla malá. Dopoledne „škola“ – učila jsem se písmenka, počítat do deseti, jak jdou za sebou dny v týdnu, rozlišovat barvy a tvary a také jsem cvičila. Velikou oporou mi byl můj manžel, který dělal vše proto, abych to náhodou nevzdala. Přinesl slabikář, vytiskl různé říkanky a každý den o návštěvách se mnou trénoval. Také mi velmi pomáhali moji dva kluci. Chodili za mnou a vyprávěli, co je kde nového a na oplátku si chtěli ode mě také něco poslechnout. Snažila jsem se s nimi mluvit, ale moc mi to nešlo. A místo toho, abychom truchlili nad mými přebrepty, jsme se jim nasmáli. Stejně tak mě vždy potěšily moje sestry a manželovi rodiče, kteří za mnou také chodili. Zkrátka mi byli všichni velikou oporou a já dnes už vím, že to v léčbě obrovsky pomáhá.“

 

 

IMG_0884IMG_0885

                                                       Září 2015/ Únor 2016

„Po 14 dnech mě přeložili z JIPky na lůžkovou neurologii. Tam už jsem si mohla občas i sednout. Později jsem se mohla za dozoru sestřiček zkoušet postavit a dokonce jsem udělala s jejich oporou i pár kroků po pokoji. Byl to pro mě obrovský pokrok. Každý den jsem na sobě pozorovala malé zlepšení. Jak v chůzi, tak v řeči, tak i v pohybu ruky.“

„Po týdnu mě převezli na lůžkovou rehabilitaci. Byla jsem moc ráda, že můžu zůstat v kolínské nemocnici a měla jsem tak rodinu stále nablízku. Každý den jsem cvičila, teď už i na rehabilitačních strojích. Každý den za mnou chodily ergoterapeutka i logopedka. Obě mi dávaly úkoly i na druhý den a já jsem denně trénovala. Díky tomu mi dny strávené v nemocnici rychle ubíhaly. Asi po týdnu jsem dostala francouzskou hůl a mohla jsem pod dohledem sanitáře zkoušet sama chodit. Nejprve po pokoji, později jsem mohla i na chodbu. Využívala jsem každé volné chvíle, kdy jsem se mohla projít. Byla jsem ale stále velmi unavená a tak to šlo každý den jen trochu.  Masáže ruky a různá cvičení mi také velmi pomáhaly. Postupně jsem zapojovala ruku do různých úkolů, které mě naučila ergoterapeutka.“

 

IMG_0881IMG_0886

                                                        Září 2015/Únor 2016

 

Domů po vlastních

 

„Po třech týdnech jsem odcházela domů po vlastních, jen z jednou francouzskou  holí. Po měsíci v domácí péči jsem v noci prodělala lehký epileptický záchvat a znova mě záchranka převezla do nemocnice. Prý se to někdy po mozkové příhodě stává. Naštěstí se to brzo zpravilo a já jsem šla po třech dnech domů. Dvakrát týdně jsem musela docházet na rehabilitace, ergo i logopedii. Dnes je to 10 měsíců co se mi mozková příhoda stala. Zatím stále chodím na ergoterapii i logopedii a musím říct, že mi to velmi pomáhá.“

„Nechci, aby moje vyprávění působilo jako nějaká drobná epizodka v mém životě. Měla jsem strach, bála jsem se, nebylo to vůbec lehké. A i dnes není vše jako dřív. Chodím sice bez opory, ale ještě stále mi nefunguje ruka jak by měla. Mám v ní sílu, ale nemám v ní cit. Občas mi něco vypadne, občas nezvládám činnosti, kde je zapotřebí jemná motorika. Také ještě někdy hledám správná slova, někdy si nemůžu vzpomenout na výraz, který zrovna potřebuji, občas něco úplně  popletu, nebo zapomenu co jsem chtěla vlastně říct.“

„Zatím stále ještě nechodím do práce. Potřebuji se tam rychle rozhodovat a to mi ještě tak nejde. Také mi nejde dobře práce s myší u počítače, která je v mé profesi nutná. Občas se nemůžu dobře a rychle vyjádřit před lidmi, které neznám a nemám z toho dobrý pocit. Vše se ale průběžně zlepšuje a pro mě jsou to věci, se kterými se dá žít.“

„Lékaři mi po celou dobu mého léčení často říkali, že je to hlavně moje zásluha, jak rychle se dávám do pořádku. Prý je to tím, že jsem se velmi snažila na sobě pracovat. Ano snažila jsem se, ale bez nich, bez sestřiček, bez rehabilitační pomoci, kterou mi kolínská nemocnice zajistila a bez úžasné rodiny, která mě celou dobu podporovala a pomáhala, bych nikdy nebyla tam kde jsem teď.“

„A za to jim všem děkuji!“

 

A já velice děkuji paní Ivaně za možnost příběh zveřejnit a podělit se tak s vámi o autentické dojmy, prožitky a zkušenosti pacientky s afázií. Snad to alespoň trochu pomůže lidem, kteří každodenně bojují s následky mozkové mrtvice, a jejich rodinám! Naděje umírá poslední, ale nic není zadarmo. Příběh paní Ivany je toho jasným důkazem.

 

Paní Ivana, i její rodina, má můj velký obdiv a respekt!

    Napsat komentář

    Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *